Přes noc čtyřicítkou, aneb jak se vyrovnat s přibývajícími lety

Když mi táhlo na třicet, měla jsem z toho docela psýchu. Rok jsem řešila, že až přijde ta dvacet devítka, musím si pořádně užít tu poslední „dvojku“, protože pak už budu úplně v háji. Ve třiceti jsem se pak rozhodla, že už mi bude třicet navždy. Ať si všichni stárnou, fotrovatěj, dědkovatěj, vráskovatěj… ale mě do toho netahají, mě se to netýká!

Od té doby každému, kdo se mě zeptá na věk, odpovídám, že je mi třicet. Když přichází moje narozeniny, složitě počítám, kolik že mi to vlastně teda „jako!“ bude, protože mně je prostě stejně třicet, že jo.

Nějak jsem asi věřila tomu, že když si to nepřipustím, tak se stane světový unikát v dějinách lidstva a Eva Holíková bude zvláštní úkaz ženy, která bude vypadat celý život na dvacet. A až umřu, budou mě mumifikovat a vystavovat v muzeu.

Probuzení přišlo na Silvestra

Letos o Silvestru jsem se někdy ve dvě ráno úplně tak bezděčně zamyslela, co že mi asi tak ten letošní rok přinese. A najednou jsem se úplně zarazila. Ty vado, mně bude 36! Jako mně potáhne na ČTYŘICET?!

V duchu se mi rozezněla salva smíchu. Jako cože? Já? Vždyť já jsem duší pořád ta malá holka, co teprve poznává svět, malá holka, co se rozbrečí u pohádky nebo je pořád stejně šťastná, když vidí svojí maminku.

Jako já a na čtyřicet? Tak to je fór století. To se asi někdo někde spletl!

Ale postupem času, jak tak nad tím od toho Silvestra přemýšlím, mi dochází jedna věc:

Odporováním situaci si člověk způsobuje jenom utrpení.

Nemůžeme odporovat životu. Život je jako řeka, která neustále plyne, všechno se pořád mění a nějak vyvíjí. Bojovat proti tomu je stejně směšné jako stoupnout si doprostřed té řeky a snažit se její proud zastavit. 

Nechtěla jsem se vzdát

Najednou mi dochází, jak jsem své první fotky na Instagram dlouze zkoumala a upravovala v různých editorech a dávala přes ně různé filtry. Ne že bych si připadala ošklivá, ne že by až tak vadilo, že jsem oplácaná, ale přece hlavně abych na nich nebyla stará!

Najednou mi dochází, jak se pevně držím zaseknutými drápky všech starých přesvědčení, starých návyků a zájmů. Tenkrát mě to přece bavilo, tak mě to musí bavit i teď, ne? Tenkrát mi tohle dělalo radost, tak mě to přece musí pořád těšit. Tohle mi přece vždycky tak šlo, tak to musí jít i teď… 

Zarytě jsem se držela pravidel, která v mém životě fungovala tenkrát místo toho, abych svůj život přizpůsobila svým momentálním potřebám, náladám a pocitům.

Strašně mi vadilo, když někdo prohlásil, že už stárne, nebo že už se na něco necítí, nebo se to nehodí. Šokovalo mě, jak se takhle někdo může jednoduše vzdávat místo toho, aby bojoval za udržení svého mládí.

Nic nemusíme

Naštěstí jsem si sama sebe natolik vědomá, že mi tohle moje chování došlo a zaujala jsem k celé situaci úplně jiný postoj. Jestli máte někdo podobný mindrák z přibývajících let, zkuste se na to podívat jako teď já:

Beru to jako film. Dívala jsem se na krásný film, který se mi líbil, a tak jsem si ho pouštěla pořád dokola a zasekla se na něm. Ale teď si musím pustit jiný film, leží přede mnou na stole, já musím ten starý odložit a vrhnout se na tento. I když se mi tu změnu pořád úplně udělat nechce, vím, že není důvod se bát. I tento film určitě bude stát za to. Bude jen jiný. Nebo seriál je možná lepší přirovnání! Právě jsem dokoukala Beverly Hills a teď je načase si pustit Ohnivý kuře.

Zkrátka to vnímám jako takové dobrodružství. Přišli jsme sem na svět, abychom si prošli celým životem, ne jen jeho jednu část, tak bychom si měli užít všechny ty jeho části naplno. Jak si užít stárnutí? Zkuste to brát jako výzvu. Jako úkol, s kterým se musíte poprat. Vnímejte to, jako byste to už někdy zažili a měli opět zažít pak celý život znovu. Zase budete mladí a znovu prožijete stáří, ale teď jste prostě zrovna v tomto bodě. Zkuste vnímat ty změny ne jako strašné, ale jako zajímavé. Vždyť o nic nejde, jsme v tom všichni společně.

Moje smíření však neznamená, že teď nasadím natáčky na hlavu, upeču bábovku a sednu si k bedně k Rosamundě Pilcher. Jen se vzdávám přesvědčení, že budu navždy mladá, přijímám své stárnutí a slibuji si, že budu vnímat více, co se mi skutečně chce, a ne se držet toho, co by se mi mělo chtít, abych nevypadala moc staře.

Tak čtyřicítko, pojď sem

Budu tě brát jako novou životní etapu. Bude to sranda sledovat, jak budou přibývat vrásky, jestli mi budou ještě víc viset spodní víčka (… třeba mi vypadnou oči!), jak se změní ostatní a jak budou vnímat moje proměny. Získá život víc vážnosti? Anebo to bude pořád spousta legrace? Vždyť všechno tady je jen hra, v které nikdo nevyhraje, ani neprohraje… jediné, oč tu běží, je, užívat si to, co život přináší.

PS: Stejně ale budu každému dál tvrdit, že je mi třicet 😀 ! (…protože mě to prostě baví.)

Když píšu tyhle řádky, mám hrozně zvláštní pocity, z kterých je mi tak trochu až do breku. Ale pocity jsou to pozitivní, příjemné. Najednou cítím opět svůj vnitřní klid. Je krásné a ulevující přijmout věci tak, jak jsou. Zkuste to také :). A napište mi, jak se s přibývajícím věkem vyrovnáváte vy? Jak byste popsali vy svoje pocity? Máte svůj tajný recept, jak se vyrovnat se stárnutím?

Jsem nadšenec do zdravého životního stylu a průkopník smoothie bowls. Zdravě myslet, zdravě jíst, hýbat se, plnit si své sny, meditovat, smát se a žít teď... to je můj Barevný život, tak ho pojďte žít se mnou. Více o mně se dozvíte zde >> Napsat mi můžete na eva@evinaholikova.cz nebo na facebooku >>
Komentáře